Prostor naší osobní občanské svobody se každý den nebezpečně úží. Je hlídáno, co se smí a nesmí veřejně říkat – a nositelé názorů a argumentů, které jsou vládou označeny za nevhodné, jsou perzekuováni. Kariéru může v jakémkoli oboru dělat jen ten, kdo je ideologicky neposkvrněný.
Jakmile z jeho úst vyjde cokoli, co odporuje vládní představě korektnosti a loajality, dostává se na slepou kolej. Jako příklady mohou sloužit Petr Drulák, Miroslav Ševčík či Jakub Vágner.
K tomu připočtěme snahu eliminovat domácí vzdělávání, aby vskutku nikoho ani nenapadlo stát mimo systém – či se o to aspoň pokusit. Všichni jedinci musí projít touž indoktrinací, aby říkali to samé a dělali to samé. A samozřejmě, aby toho ze školy příliš mnoho nevěděli, neboť hlavním atributem naší svobody je vzdělanost. Za Fialovy vlády je hlavní důraz kladen na poslušnost. Poslušnost je ovšem v příkrém rozporu se svobodou.
Nevzdávejme se toho, co nám má být nejcennější. Buřme se proti snahám o zglajchšaltování a novodobou normalizaci. Nedejme se zastrašovat – a braňme v prvé řadě ty, kteří na vládní zvůli doplácejí. Semkněme se – za svobodu slova, za obhajobu svých sociálních práv, za mír.
Největšími nepříteli vlády jsou právě zastánci slabých a bojovníci za mír, což samo vypovídá o tom, jaká ta vláda je. Bojujme proti ní – neboť jedině tak můžeme získat naši svobodu a naše práva zpět.
Navíc bez uší…
Všichni šli stejně – tytéž mělké stopy,
které se v jednom místě proboří,
zvěstují, že se společnost již topí,
aniž by přitom plula po moři.
Řeč byla tatáž – zněla stejná slova,
některé z nich však více nezazní.
V slovnících ani odkaz nezachová,
pokud se chlubí značnou nekázní.
Vše v jednom taktu, jejž nic nezakřiví,
je kladen důraz na rušivé vlivy,
až skoro žádný nikde neruší.
To je ta souhra, která, přiznejme si,
perfektností již vyloženě děsí,
neboť je slepá, navíc bez uší…