Stalo se jakýmsi sociologickým pravidlem našich tzv. hlavních médií, donekonečna opakovat historické nesmysly o odsunu československých Němců, alias Sudetoněmců.
Stejně jako opakovat nesmysly z ruských dějin a ruského národopisu o etnogenezi a osídlení Velkorusů, Malorusů, zvaných Ukrajinci, a Bělorusů – což je rozdělení, které prozkoumaly takové kapacity slovanské vědy jako Pavel Josef Šafařík (dílo z roku 1843) nebo slovanský historik a archeolog profesor Lubor Niederle (dílo z roku 1909). A mohli bychom pokračovat dále profesory Wollmanem nebo Eisnerem, akademikem Poulíkem, archeology jako byli profesor Böhm, badateli jako profesor Josef Skutil a dalšími, což jistým redaktorům nikdy nikdo nenalil do jejich ustaraných hlav ani norimberským trychtýřem, vynálezem to veskrze korektně německým…
Ale naše hlavní média tato vědecká zjištění velkoryse zamlčí a stále budou opakovat goebbelsovské mantry o „nebohých obyvatelích německého jazyka“ šíleně vyhnaných zuřivými Čechy – na Poláky a Jugoslávce, kteří činili totéž, jste páni redaktoři zapomněli… stejně jako na Francouze, kteří z Alsaska a Lotrinska vyhnali okamžitě po frontě nejméně dvěstětisíc Němců.
O tom se ovšem nepíše – jen o zločinných Češích se neustále opakují lživé mantry, vymyšlené již za okupace v Londýně předákem čs. Němců Jakschem, zásadním nepřítelem presidenta Dr. Beneše. Jeho lež o tzv. pohořelickém masakru vyvrátila i kontrolní komise Britů, jež Jaksch iniciativně nakomandoval do ČSR. Zjistilo se, že se žádný masakr nekonal, že oběti byly oběti poválečné krize s pitnou vodou v Pohořelicích, tj. oběti tyfové epidemie, stejně jako v zajateckém táboře v Rájci nad Svitavou, kde byly oběti nejen německé, ale především české. Dokumentují to i naši badatelé profesor Žampach a archivář Kordiovský, ve svých publikacích, což jaksi neustále uniká zapáleným redaktorům posedlým protičeskou mánií.