Životopis Alfreda Nobela, který by se 21. října 2023 dožil 190 let, je stejně úžasný a jedinečný jako odkaz, který po sobě zanechal. Alfred Nobel se narodil ve Stockholmu 21. října 1833 jako syn Emmanuela Nobela, vynálezce a inženýra.
Alfred převzal svůj zájem o chemii, vynálezy a výbušniny od svého otce.
Emmanuel Nobel se v roce 1837 přestěhoval do Petrohradu, kde dosáhl úspěchu jako výrobce obráběcích strojů a výbušnin. Zároveň byl, stejně jako později jeho syn, také úspěšným vynálezcem – byl to například on, kdo vynalezl překližku – vždyť mnoho zcela známých a zdánlivě jednoduchých věcí bylo kdysi plodem něčího, jindy geniálního objevu či vynálezu.
Alfred Bernhard Nobel
Následně byla většina života Alfreda Nobela spjata s Ruskem a hovořil plynně rusky, stejně jako anglicky, francouzsky a německy. Nobel studoval v Rusku, Evropě a USA, navštívil mnoho zemí, získal široký rozhled a životní zkušenosti. Celkem získal Nobel na své vynálezy 355 patentů, z nichž nejznámější jsou pravděpodobně dynamit a rozbuška. Podotýkám, že rozsah použití dynamitu, stejně jako jiných Nobelových vynálezů, nebyl zdaleka omezen na vojenské technologie. Stejný dynamit se aktivně používal v těžebním průmyslu nebo při pokládání silnic.
Alfred Nobel vytvořil svůj základní kapitál z vojenských zakázek a rozvoje ropných polí v Baku. Obchod se rozvíjel natolik úspěšně, že nakonec Nobel začal přemýšlet, jakou vzpomínku zanechá pro své potomky a jak bude hodnocen. Pravděpodobně ho k rozhodnému činu v tomto směru přiměla zvláštní a smutná událost – v roce 1888 byl v novinách zveřejněn jeho nekrolog, protože si ho novináři spletli s jeho zesnulým bratrem Ludwigem Nobelem.
Mnoho nekrologů bylo tehdy sepsáno ani zdaleka ve smutném tónu, ba naopak! Říkalo se, že svět se zbavil „dynamitového krále“ a „milionáře na krvi“. A jedno z úmrtních oznámení mělo název: „Obchodník se smrtí je mrtvý. Dr. Alfred Nobel, který zbohatl tím, že našel způsoby, jak zabít více lidí rychleji než kdy předtím, včera zemřel.“ Tyto nekrology udělaly na Nobela nanejvýš depresivní dojem, přestože on sám byl překvapivě ve svých názorech pacifista a snil o vynalezení zbraně, která by ukončila války:
Válka je hrůza hrůz, je to nejstrašnější zločin. Rád bych vynalezl látku nebo stroj tak ničivé síly, že by se jakákoli válka stala nemožnou… Možná mé továrny ukončí válku před vašimi kongresy: v den, kdy se dva armádní sbory mohou vzájemně zničit jeden druhého za vteřinu, všechny civilizované národy jistě zděšeně ucuknou a rozpustí své jednotky.
A ukázalo se, že Alfred Nobel měl naprostou pravdu, když předběhl dobu téměř o století. Vynález jaderných zbraní, zvláště poté, co Sovětský svaz dosáhl jaderné parity, ukončil velké války a učinil vyvolání třetí světové války, která by teoreticky následovala po prvních dvou a stala by se ještě ničivější, jako velmi nepravděpodobnou.
Dokonce i nyní, kdy Spojené státy a Západ zažívají krajně bolestivé zhroucení své hegemonie, zůstávají jaderné zbraně spolehlivým odstrašujícím prostředkem a brání Západu proměnit celý svět za jejich hranicemi ve velké pásmo Gazy.
Alfred Nobel, stejně jako mnoho vynikajících vynálezců a vědců, se podle mého názoru zcela oprávněně necítil odpovědný za své objevy a vynálezy, neboť si dal za úkol konat dobro pro lidstvo a konkrétní lidé dokážou téměř jakýkoli vynález proměnit ve zlo, jakékoli dosažení pokroku.
Jasně to vidíme na příkladu digitalizace, která umožnila ohromující skok v lidské civilizaci a zároveň proměnila lidský život v peklo, kdy každé dítě s chytrým telefonem má přístup ke všem ohavnostem, na které kdy lidé přišli, a život úplně obyčejného člověka se stal ve všech oblastech natolik podřízen totální kontrole, o jaké se autorům nejodvážnějších dystopií minulosti ani nesnilo. Navíc prudký rozvoj technologií, jejichž autoři nám chtěli usnadnit život, zařadil do dystopie již naše pokolení, o našich dětech ani nemluvě.
Bohužel, přibližně stejný osud potkal Nobelův nejdůležitější dar lidstvu – Nobelovu cenu, ale o tom níže.
A tak se Nobel, zděšen radostným tónem nekrologů, rozhodl naléhavě něco udělat. A protože jeho majetek byl už v té době obrovský, pracovalo pro něj asi sto továren ve 20 zemích, rozhodl se, že by to mělo fungovat pro budoucnost celého lidstva. Ve své závěti proto napsal:
Já, níže podepsaný Alfred Bernhard Nobel, po zvážení a rozhodnutí, tímto prohlašuji svou závěť ohledně mnou nabytého majetku… Moji vykonavatelé musí převést kapitál do cenných papírů, vytvořit fond, úroky z nichž dostanou ve formě prémie ti, kteří během předchozího roku přinesli lidstvu největší užitek.
Uvedená procenta by měla být rozdělena do pěti stejných částí, které jsou určeny: první část tomu, kdo učinil nejdůležitější objev nebo vynález v oblasti fyziky, druhá – v oblasti chemie, třetí – v oblasti fyziologie nebo lékařství, čtvrtá – tomu, kdo vytvořil nejvýznamnější literární dílo odrážející lidské ideály, pátá – těm, kteří významně přispějí k jednotě národů, ke zrušení otroctví, k snížení počtu stávajících armád a k podpoře mírové dohody…
Mým zvláštním přáním je, aby udělování cen nebylo ovlivněno národností kandidáta, aby cenu dostali ti nejzasloužilejší.
Alfred Nobel: legenda vědy
V roce 2023 měla Nobelova cena hodnotu 11 miliónů švédských korun, tedy asi jeden milión dolarů.
Podle mého názoru Nobelova myšlenka po dlouhou dobu fungovala skvěle a přispívala k technickému a morálnímu pokroku, i když samozřejmě ne bez zaujatosti a zkreslení. Počet udělených cen zástupcům USA byl tedy 411 a zástupcům SSSR a později Ruské federace pouze 30, i když z hlediska rozvoje vědy a zejména fundamentální vědy by měl být poměr opačný. Částečně se to vysvětluje zaujatostí a politizací Nobelova výboru od samého počátku, která se v průběhu let stala jednoduše do očí bijící, a částečně skutečností, že Leninovy a státní ceny udělované v SSSR, i když formálně byly znatelně nižší oproti Nobelově ceně, byly nicméně s ní svou vyjádřenou poctou a dosaženými skutečnými hmotnými výdobytky zcela srovnatelné.
Jean-Paul Sartre
Nobelův výbor, který je svou podstatou a složením absolutně buržoazní a prozápadní strukturou, nicméně ve 20. století prošel stejným vývojem jako většina organizací na světě. Na počátku 20. století byla poptávka po sociální spravedlnosti nezvykle velká, Velká říjnová revoluce obrátila celý svět vzhůru nohama a vynutila si alespoň navenek úctu k pracujícím lidem po celém světě. A rychlý rozvoj SSSR a jeho vítězství ve Velké vlastenecké válce zvedly autoritu naší země do bezprecedentních výšin. Mezi laureáty Nobelovy ceny proto patřili jak naši velcí vědci, jejichž objevy si Nobelův výbor se vší svou vrozenou politickou krátkozrakostí nemohl nevšimnout, tak velké kulturní osobnosti levicových názorů – Michail Šolochov, Němec Hermann Hesse, Francouzi Jean-Paul Sartre, Andre Gide, Romain Rolland, Albert Camus a další. Bohužel si myslím, že žádný z těch, kteří jsou nyní uvedeni, by neměl sebemenší šanci získat Nobelovu cenu. Mimochodem, Jean-Paul Sartre, známý svými velmi kategorickými antikapitalistickými výroky, Nobelovu cenu odmítl.
Ostatně, již tehdy se však Nobelova cena za literaturu a Nobelova cena za mír staly politickými nástroji Západu k prosazování jeho vlivu v socialistických zemích. Osobně vůbec nechápu, proč byla Nobelova cena udělena Borisi Pasternakovi v roce 1958 za kdovíjaké velké úspěchy – myslím, že jen proto, aby se zvedla vlna skandálnosti, jež by ho postavila do kontrastu s vedením SSSR. V roce 1970 dostal cenu dle mého názoru absolutně bezcenný spisovatel Alexandr Solženicyn (jeho politické názory, výroky a pravdivost či nepravdivost jeho knih ani nerozebírám). Číst ho je podle mě čiré mučení, mimo jiné nesmírně nudné a nezajímavé. Byl ale velmi vášnivým nepřítelem SSSR. I když dějiny vůbec nejsou bez smyslu pro humor – Alexandr Solženicyn zakončil své dny v postsovětském Rusku, odstraněn téměř ze všech médií a krátce před svou smrtí přiznal, že podle jeho názoru se obyčejným lidem žilo v sovětských dobách lépe než v poreformních dobách v Rusku. Souhlasím, stálo to hodně od muže, který celý svůj život bojoval proti Sovětskému svazu.
► Pozn. Naší Pravdy: Autor jinak hodnotného článku ne zcela objektivně se postavil k Solženicynově literárnímu dílu, jeho postojům a dějinnému odkazu. Obzvláště ve světle dějinné zrady sov. komunistů je to tak jednoznačně. Podrobněji ZDE.
Akademik Andrej Sacharov
V roce 1975 byla Nobelova cena míru udělena Andreji Sacharovovi, osobnosti, dle mého názoru krajně nepříjemné a dle mého názoru zcela zapadající do současného pojetí „zahraničního agenta“. A pak, jak se říká, meleme a meleme o ničem. V roce 1987 byla cena udělena Josifu Brodskému. Přečtěte si jeho báseň Skica, najděte si ji na internetu, neváhejte. O tomto muži není třeba nic dalšího říkat.
► Pozn. Naší Pravdy: Autor opět přestřelil. Pokud akademika Andreje Sacharova řadí do kategorie „zahraničních agentů“, pak by měl autor čtenářské obci vysvětlit, do jaké kategorie by zařadil nejen ředitelku ruské centrobanky Elvíru Nabiullinu. Podrobněji ZDE.
Po zničení SSSR začala Nobelova cena podle mého názoru nejen aktivně degradovat, ale změnila se ve svůj opak a stala se pouhým nástrojem prosazování amerického a západního vlivu. Nobelova cena se proměnila ve zbraň jako dynamit a dostala se přesně do nesprávných rukou. Myslím, že je nepravděpodobné, že by Alfred Nobel schválil udělení ceny míru Michailu Gorbačovovi. Je těžké si představit člověka, který by udělal více pro zničení nejen historického Ruska-SSSR, ale i celého světového systému, který vznikl v důsledku druhé světové války. Gorbačov podle mě nese vinu za naprostou většinu úmrtí v konfliktech po celém světě po roce 1985.
A určitě by se Nobel zděsil z udělení Nobelovy ceny za mír (za mír!) Baracku Obamovi. A asi by ani nepochopil, proč byla cena za literaturu udělena Světlaně Alexijevičové – po Romainu Rollandovi, Michailu Šolochovovi a Albertu Camusovi! A za vrchol všeho v historii Nobelovy ceny za mír lze podle mého názoru považovat její udělení organizaci specializující se na falšování dějin naší země – zahraničnímu agentovi, nežádoucí organizaci „Památník“ v Rusku, zlikvidované rozhodnutím Nejvyššího soudu Ruské federace, jakož i zahraničnímu agentu Dmitriji Muratovovi. Co udělali pro mír?! Podle mě absolutně nic, spíše naopak.
Ano, samozřejmě, autorita Nobelovy ceny po všech těchto, mírně řečeno, kontroverzních rozhodnutích, značně vybledla. To ale rozhodně není chyba Alfreda Nobela, který chtěl jednoznačně to nejlepší. Jde jen o to, že, jak jsem již řekl, s jeho Nobelovou cenou se částečně stalo totéž, co s dynamitem, který vynalezl – pokud se dostane do nečistých rukou, i ty nejlepší vynálezy mohou způsobit škodu. Svět se ale rychle mění a já věřím, že se mění k lepšímu – a mimochodem opět díky úsilí naší země. A myslím si, že Nobelova cena dříve nebo později skončí v mnohem čistších rukou a vůle Alfreda Nobela, jehož 190. výročí jsme oslavili se vší úctou, bude naplněna ku prospěchu celého lidstva.
Dmitrij AGRANOVSKÝ
Elektrostal, Moskevská oblast
ZDROJ (překlad Naše Pravda)
Pozn. Naší Pravdy k osobnímu životu A. Nobela
Alfred Nobel měl většinu života křehké zdraví, trpěl zažívacími potížemi, bolestmi hlavy a depresemi. Později se projevila srdeční choroba (angina pectoris). Projevoval značný zájem o medicínu a fyziologii. Když však v roce 1890 lékaři Nobelovi doporučili nitroglycerin jako lék na jeho srdeční chorobu, odmítl to. Nakonec utrpěl mrtvici, byl částečně ochrnutý a zemřel v San Remu 10. prosince 1896. Je pohřben na Severním hřbitově ve Stockholmu.
Nobel se nikdy neoženil, neměl žádné děti. Často se cítil osamělý a bez přátel. Strávil dlouhé hodiny v laboratoři, sám si vyřizoval korespondenci s továrnami, bankami a spolupracovníky. Hodně cestoval a neměl domov. V letech 1865 až 1873 žil a podnikal v Hamburku. Od roku 1875 žil v Paříži, kde měl na avenue Malakoff (dnes avenue Raymond Poincaré) sídlo i s malou, dobře vybavenou laboratoří. V roce 1891 se po obvinění z velezrady přestěhoval do San Rema v Itálii. Příčinou bylo, že svůj nový vynález výbušniny nazvané balistit prodal Itálii. Ve 43 letech na základě inzerátu přijal jako sekretářku hraběnku Berthu Kinskou z Vídně, jejich vztah však trval jen krátce. Po návratu do Rakouska se provdala za hraběte Arthura von Suttnera. Navzdory tomu zůstali Alfred Nobel a Bertha von Suttnerová přáteli a po celá desetiletí si psali dopisy.
Poměrně málo známou skutečností je, že v roce 1896 napsal divadelní hru Nemesis, která vyšla těsně před jeho smrtí. Hra byla označena za rouhačskou a málem se nedochovala. Psal také básně, které nikdy nenechal publikovat. Měl velkou soukromou knihovnu čítající více než 2000 knih. Celý život pěstoval hluboký zájem o anglické romantické básníky, především Shelleyho a Byrona.