Česká televize odvysílala tento týden pořad Kuratorium, bylo to o vzdělávání mládeže v našich zemích za německého Protektorátu Čechy a Morava.
Od té doby bylo a stále je hodně pokusů jak vzdělávat naši mládež. Naposledy tento týden přednesl ministr Bek novou koncepci našeho školství.
Především naší hlavní tezí je, že od změny školství a koncepce výchovy mládeže za Protektorátu, od toho zfilmovaného Kuratoria jsme zažili tolik reforem a tolik pokusů, jak vychovávat mládež od klínu mateřského, až po vysokou školu, že se z toho točí hlava.
Kuratorium, které bylo, jak myslím, v tom filmu dobře prezentováno, bylo skutečně populární. Prostě proto, že ti, kdo do něj vstupovali, se domnívali, že nebudou totálně nasazeni na práci do Německa. Což se v mnoha případech skutečně stalo a jejich očekávání se naplnilo. Pak, na konci války, to už tak jednoduché nebylo.
Reformy po roce 1945…
Po roce 1945 velmi nadšeně začal návrat prvorepublikového školství, ale už ovlivněný řečmi o jeho reformách. Nakonec zvítězila koncepce Zdeňka Nejedlého, kterou on sám zaštítil jenom ideově. Ale školy obecné, měšťanské, gymnázia, školy odborné a univerzity, se začaly přeformátovávat do jedenáctiletek, dvanáctiletek, třináctiletek podle ruského vzoru. Tím se narušil systém, který u nás vlastně byl už u Komenského: výchova v klínu rodinném, výchova obecná, všeobecná, gymnaziální a tak dále.
A od té doby se to vlastně nezastavilo. Já bych už ani nedokázal spočítat ten počet reforem. Předpokládám, že jestliže jsme měli asi 15 nebo 18 ministrů školství a mládeže jen za ta poslední léta, tak se to na těch reformách muselo nějak podepsat. Nemluvím o tom, že ministry školství byli i lidé nevážní, jako třeba paní JUDr. Petra Buzková, která tam byla dosazená jenom proto, aby se jí předseda vlády nějakým způsobem zbavil, ačkoliv si ji sám nevážil.
I každý úředník chce reformovat…
Ale jde o to, že tak vznikly instituce, které se zabývají kromě ministrování školství halně dalším omezováním autonomie školského systému a jejich podřizování stále většímu objemu státní moci. Pak se může stát, že nás vyleká, že v takzvaných vyloučených lokalitách se mají vychovávat děti za pomoci asistentů. To znamená další omezení práv učitelů. Pak se vymyslí, že máme pracovat s nějakou metodou „Waldorfskou“, která podle mého názoru spočívá v takovém zábavném vyprávění si učitelů s žáky.
Na to už se zase zapomnělo, protože na Ministerstvu školství je spousta úředníků, kteří mají zájem na tom stále vytvářet nějaké nové osnovy, nějaké nové programy. A pokud to nechce dělat Ministerstvo školství samo, tak ti ministerští úředníci jsou schopní najmout nějakou neziskovou organizaci nebo vytvořit nějakou instituci, přes kterou tečou peníze z rozpočtu Ministerstva školství.
Prapory, prapory, kam až můžeme dojít…
Takže ten film o Kuratoriu vlastně byl také zajímavý tím, že nám ukazuje, co se stane se školstvím, když je pod přísnou kontrolou státu, kdy učitelé nebo vychovatelé jsou povinni dodržovat státem definované regulace. Takže to zatím ještě u nás není. Myslím v tom smyslu, že naši studenti ještě nemusí chodit v uniformách a mávat nějakými prapory. Dneska bychom, od doby té kuratorijní kultury bychom mohli mít ty prapory už čtyři. Nejenom České republiky, ale i evropský unijní, ukrajinský a duhový LGBTQ+.
Obávám se, se že i když současný ministr školství Bek si přinejmenším uvědomuje tu tristní organizaci a fungování ministerstva školství, tak se s tím nic nestane. Navíc, když někdo připomene projev pane profesora Piťhy ve Svatovítské katedrále o vzdělání a vzdělanosti české, už dneska může být znevažován a dokonce i trestně stíhán za to, že šíří nesprávné až kacířské myšlenky.