Společnost pro obranu svobody projevu zahájila 27. března 2024 projekt Udílení cen za svobodu projevu a zpřístupnila nominace pro veřejnost.
Hlavním cílem je na straně jedné vyzdvihnout příklady odvážných osobností a organizací, které se stavějí na podporu ubývající svobody slova a brání pluralitní demokracii proti cenzurní legislativě nebo kultuře umlčování nepohodlných názorů – a na straně druhé upozornit na ty, kteří naopak svým jednáním a svými výroky svobodu slova omezují či přímo ničí. Své návrhy může kdokoli z nás uvést zde.
Osobně se hodlám zaměřit na to, kdo všechno v naší zemi přispívá k atmosféře strachu, k podpoře udavačství a k honům na lidi s jiným než oficiálně odsouhlaseným názorem, který je médii vydáván za jediný možný.
Každého by mělo silně znepokojit, že mezi ty, kdo tak opakovaně činí, patří nejvyšší představitelé České republiky:
1) Vít Rakušan obhajuje plachtu s ruským prezidentem ve vaku na mrtvoly, která visela na budově ministerstva vnitra (18.11.2022): „Vak na mrtvoly vyvolal diskusi o tom, co je zlo a kdo ho v případě nějaké páté kolony představuje i v rámci České republiky. To považuji za celospolečensky absolutně potřebné. Mne rozhodně ani na sekundu nenapadlo, že by tomuto nápadu všichni tleskali. Avšak účel, který jsem měl od počátku na mysli, to splnilo. Mělo to velký mediální zásah a mluvilo se o tom doma i v zahraničí.“
Nebezpečnost tohoto prohlášení spočívá především v etiketizaci občanů, kteří s podobným „aktivismem“, jaký předvedl pan Rakušan vyvěšením prezidenta jiného státu ve vaku na mrtvoly, nesouhlasí. Koho myslí pan Rakušan onou „pátou kolonou“? Kohokoli, kdo si dovolí kritizovat politiku Fialova kabinetu?
Nabízí se tu ale i jiná otázka: Jak by bylo naloženo s občanem, který by do pomyslného vaku umístil například tvář B. Netanjahu v souvislosti s neúnosnou situací v Gaze? I o takovém počinu by se jistě mnoho hovořilo jak na scéně domácí, tak v zahraničí – a bezpochyby by se rozproudila i diskuse, co lze či nelze považovat za genocidu.
V naší společnosti je něco podobného v podstatě nemyslitelného. Stačí se podívat na případ Tomáše Kluse, kterého jistě nelze označit ani za protirežimního ani antisystémového, a který si dovolil pouze žádat trochu soucitu pro palestinské civilní obyvatelstvo: Je mediálně pranýřován, dehonestován, oktrojován. V demokracii si však musíme počítat s tím, že pohled na „zlo“ má každý poněkud jiný. Záleží na jeho úhlu, a co především, na síle argumentu.
Jestliže se však ve vaku na mrtvoly smí ve fotomontáži objevit pouze ruský prezident, a nikoli už ten americký, měla by se nám před očima rozsvítit pomyslná kontrolka.
2) Petr Pavel před druhým kolem prezidentských voleb (rozhovor s Martinem Shabu, 15.1.2023) pronesl:
Při všech příležitostech budu osobně zdůrazňovat, že v této volbě půjde o konfrontaci dvou světů.
Jak vidí svět Andrej Babiš a s ním Miloš Zeman, a na druhé straně, jak ho vidím já, a myslím, že i většina občanů. To znamená svět, který stojí na hodnotách, slušnosti, transparentnosti a konstruktivním přístupu k řešení problémů, respektování pravidel, zdůrazňování, že patříme do demokratického světa, a také zdůrazňování lidských práv v mezinárodních vztazích.
V konfrontaci s tím je politika zmíněných pánů založena na mocenských vlivech, zákulisních tazích, rozdělování společnosti a v případě Andreje Babiše i chaotickém řízení.
Tento Pavlův vzkaz pokládám za jeden z nejnebezpečnějších výroků, který ve veřejném prostoru v poslední době padl. Již proto, že se pan Pavel stal prezidentem republiky. Co nám vlastně sděluje? Brutálně rozděluje naše občany na ty, kteří jsou údajně slušní, demokratičtí a pravdu milující – a na ty, kdo žijí v bludech, ve lži a jsou od základu zlí. První jmenovaní volí Petra Pavla a pětikoalici, druzí jsou příznivci Andreje Babiše, Miloše Zemana – a pětikoalici nevolí. První – s trochou metaforické nadsázky, přijdou do nebe – druzí do horoucích pekel.
Petr Pavel víceméně tvrdí, že když někdo volí opozici, není demokratem, není slušným člověkem – a nehledá pravdu. Jednak jde o aplikaci principu „kolektivní viny“ a paušalizace, a v neposlední řadě jde o rozřazení občanů na řádné – a podřadné, na něž platí jiný metr.
David Zápal z deníku Extra.cz přispěchal 3. a 4. ledna 2024 hned se dvěma s pomlouvačnými články namířeným proti Jakubovi Vágnerovi, který si dovolil zamyslit se nad dnešními poměry doma i ve světě – a nedospěl k žádným budovatelsky pozitivním závěrům, jak že se máme nejlépe v dějinách. Panu Zápalovi na první pohled leží v žaludku kritika potlačování svobody slova a varování před totalitními praktikami: „Vágner k tomu ovšem přidává povinná a zcela nesmyslná zaklínadla typu, že žijeme v době, kdy je svoboda slova velmi ohrožena. To ona není, za slušné „nedezolátní“ názory nikdo nikoho nepopotahuje.“
V těchto dvou větách shrnul pan Zápal vše důležité: Ano, pokud zastáváte „správné názory“, popotahováni nebudete. To jen v případě, že si dovolíte „správnému názoru“ oponovat. A jestliže si to dovolíte, je podle pana Zápala a jemu podobných zcela v pořádku, že popotahováni budete. V padesátých i sedmdesátých letech by byl pan Zápal jistě horlivým zastáncem jediné pravdy – jen maličko jinak orientované než dnes.
Že dnes nikdo není pro své názory zbavován rozhodovacích funkcí a pranýřován? Petr Drulák byl protiprávně propuštěn z Ústavu mezinárodních vztahů – a má to nyní i soudně pravomocně potvrzené. Miroslav Ševčík je odvoláván z pozice děkana, že si dovolil objevit se na protivládní demonstraci a že jeho názory neodpovídají mainstreamu. Kde je doba, kdy se ozývalo, že nám již paní učitelka může povídat pravdu? Jak se ukazuje, nesmí ani dětem sdělit, že by měly informace čerpat z různých zdrojů – a nejen z České televize. V této souvislosti by někdo měl vypracovat analýzu, jak nás Česká televize (a další mainstreamová média) informovala o válce na Ukrajině – a nakolik toto zpravodajství koresponduje s realitou. Místo České televize však byla soudně stíhána učitelka Martina Bednářová, že prý údajně popírala genocidu. Zajímalo by mě, kolik učitelů nyní bez jakéhokoli postihu obhajuje před žáky postup izraelské armády v Gaze. Vždyť samotná ministryně obrany, Jana Černochová, zveřejnila status, v němž vyzývá k vystoupení České republiky z OSN, a to jen proto, že OSN brání životy palestinských civilistů a dovolává se reliktů mezinárodního práva. V bezpečí před izraelskými útoky již nejsou ani pracovníci humanitárních organizací, jako například World Central Kitchen.
Janě Černochové její příspěvek prošel bez následků. Umíme si představit, jak by dopadl politik, který by takto veřejně vyzval k vystoupení z jiné organizace, například z NATO?
3) Petr Fiala shrnul protesty zemědělců (19.2.2024) následovně: „Demonstrace pořádají lidé, kteří se netají například svou podporou Kremlu a sledují jiné cíle než zájmy zemědělců.“
Téměř při každé protivládní demonstraci se od vládních politiků jako kolovrátek ozývá to samé: Ti, kdo protestují, jsou občané nějaké druhé, třetí či dokonce páté cenové kategorie. Vlastně ani občany nejsou. Občané hodni toho jména přece volí pouze vládní politiky – a ti, kdo si dovolí protestovat, jsou zákonitě „pátou kolonou“, „proruskými kolaboranty“ a „dezoláty“.
Takovéto dělení občanů – a vyčleňování těch, kteří zastávají odlišné názory od mainstreamových, je alarmující – a je typické pro totalitní směřování společnosti.
Zatímco proti Andreji Babišovi se protestovat smělo – a Mikuláš Minář byl pomalu oslavován jako hrdina – a měl za sebou dokonce podporu České televize, která ho viditelně propagovala, dnešní demonstrace jsou šmahem brány jako zločin „ztroskotanců“, neboť „občané“ plně podporují svou pětistranu a vládu – a pevně za ní stojí.
4) Jan Lipavský o Andreji Babišovi (10.3.2024) prohlásil: „Mně přijde, že už začíná být bezpečnostním ohrožením této země, způsob, kterým podkopává obranyschopnost a mezinárodně politické postavení naší země.“
Pokud politik vládní koalice označí představitele nejsilnější opoziční strany za „bezpečnostní hrozbu“, je to velice závažný počin, tím závažnější, že ho nelze podepřít důkazy. Andrej Babiš by měl pana Lipavského žalovat u soudu, neboť to, čeho se pan Lipavský dopustil, je veřejná kriminalizace opozice. Pokud je totiž někdo onálepkován jako bezpečnostní riziko, je to tlak na voliče, aby někoho takového nevolili.
Jinými slovy – pod rouškou prázdných frází o demokracii jsou občané čím dál více masírování, aby volili jen „ty správné“ – a pak budou moci obsazovat rozhodovací a vlivové pozice, anebo budou volit „špatně“ – a v takovém případě budou ze společnosti vytěsňováni na samý okraj.
5) Šéf civilní kontrarozvědky BIS Michal Koudelka (29.5.2023) strašil „ruskou pátou kolonou“: „Dá se předpokládat, že Rusové budou využívat všech svých prostředků, včetně tvrdých dezinformací, to i osobního až intimního charakteru, páté kolony u nás a tak dále, aby schválení této smlouvy zabránili.“
Nechme nyní stranou fakt, že ona smlouva byla bez problémů schválena. Varovné by pro nás mělo být, že představitel bezpečnostní služby nazývá pátou kolonou kohokoli, kdo nesouhlasí s takzvanou česko-americkou obrannou smlouvou – a vůbec ji nepokládá za obrannou, ale spatřuje v ní konkrétní hrozby pro naši bezpečnost.
BIS u nás proslula svou výroční zprávou, v níž českému školství vytýká údajné lpění na „sovětském výkladu moderních dějin“.
K tomu pan Koudelka v lednu 2019 poznamenal:
Považujeme, ve shodě s velkou částí odborné veřejnosti, za stěžejní, aby mladí lidé opouštěli náš školní systém s mnohem širšími znalostmi moderních dějin včetně důležitých a mnohdy ne příliš známých souvislostí. Protože jen občan, který bude chápat naši historii ve všech souvislostech, bude schopen čelit stále většímu informačnímu chaosu a zvládne rozlišit dezinformace od reality.
S takovouto formulací bych se mohl ztotožnit. Mnoho mladých lidí skutečně opouští střední, ale i vysoké školy, bez znalostí základního historického přehledu. Jen se obávám, že pan Koudelka neměl na mysli, že by se žáci a studenti měli seznámit například s knihou Martina Nekoly, Operace Kondor. Naopak, obávám se, že BIS zde posvěcuje proces indoktrinace, jenž je s demokracií neslučitelný. (Pozn. Naší Pravdy: obdobné téma viz ZDE)
Operace Kondor:
Operace Kondor, tajná vojensko-policejní akce několika jihoamerických vojenských diktatur (Argentiny, Chile, Brazílie, Paraguaje a Uruguaje) měla armádním režimům zajistit politickou stabilitu diktaturám, a to fyzickou likvidací nepohodlných lidí. Cílem nelítostné represe zejména v sedmdesátých letech byli především levicově nebo demokraticky orientovaní politici, intelektuálové či odboráři. Možnou obětí vražedného spolčení byl i brazilský prezident z rodiny českých přistěhovalců Juscelino Kubitschek. Reportáž odvysílala v létě 2000 Česká televize v pořadu Tady a teď. Autor, reportér: Joža Ftorek.
Co z následujícího rozboru vyplývá?
- 1) Mezi ty, kdo svými veřejnými prohlášeními rozdělují společnost na občany „uvědomělé“ a „dezoláty“ – a kdo podkopávají základy svobodné diskuse, patří i ti, kdo mají být pro občany záštitou: Prezident republiky, premiér, ministr vnitra, ministr zahraničí či šéf BIS. Dále nelze pominout roli mnoha mainstreamových médií včetně České televize.
- 2) Občané, kteří odmítají říkat, co se po nich žádá, jsou z rozhodovacích pozic odstraňováni – či k nim vůbec přístup nemají. Pokud se dostanou do nějaké debaty, pak jen proti přesile „správných názorů“ s tím, že jsou uráženi a zesměšňováni.
- 3) Roste kontrola každého jednotlivce. Důraz je kladen na „zastávání správných postojů“.
- 4) Dochází ke kriminalizaci opozice, kdy ta je nazývána hrozbou demokracie a bezpečnosti. Současně je tak vytvářen nepřijatelný tlak na voliče, že sice ještě mohou volit, jak chtějí, ale pokud volí nesprávně, představují „zlo“.
- 5) Zvyšuje se vliv indoktrinace. Žáci a studenti nejsou vedeni k přemýšlení, ale k přejímání „správných stanovisek a postojů“.
Tento stav je, eufemisticky řečeno, velice nešťastný a politováníhodný. Je znát, že se nejedná o nějaký omluvitelný exces, ale o fenomén systémový. Svoboda slova nám den za dnem skutečně mizí, a to tempem, které je závratné.
Ve skutečně svobodné společnosti vás vládní představitelé nemusí dnes a denně přesvědčovat, jak si můžete říkat, co chcete. Zkrátka to říkáte. Jestliže máte strach svůj názor vyslovit, je to známka, že je něco špatně. Pokud takový strach má značná část občanů – nebo dokonce jejich většina, slovo demokracie se přesouvá kamsi po bok dronte mauricijského jako vyhubený druh.